Napoleon I. se narodil v roce 1769 v Ajacciu ležícím na ostrově Korsika ve Středozemním moři. Pocházel z drobné šlechtické rodiny.                                                                                                                                                                  Vzdělání získal ve francouzské vojenské škole a v roce 1785 nastoupil na službu ve francouzské armádě jako nadporučík dělostřelectva. Plány mu změnila francouzská revoluce, která vedla k válce s Evropou, k pádu monarchie a způsobila, že mnoho šlechtických důstojníků muselo emigrovat.
Za této situace potřebovala revoluční armáda nezbytně muže, kteří by zaplnili prázdná místa, takže povýšení bylo rychlejší než v klidnějších dobách. V prosinci 1793 vyprostil Napoleon obležený Toulon z anglického sevření a ve věku pouhých dvaceti čtyř let získal hodnost brigádního generála.

V čele vojenských oddílů

Napoleonova velká příležitost přišla o dva roky později, když se royalisté vzbouřili proti republikánské vládě. Napoleonovi bylo svěřeno velení nad městskými pluky. Rozmístil zbraně tak, že "naráz kartáčové střely" rebely rozprášil. Odměnou mu bylo jmenování do čela francouzské armády bojující s Rakušany v Itálii.
Napoleonovo první italské tažení (1796 - 1797) jeho současníky ohromilo. Dokonale využil revoluční
armády, která cestovala nalehko a při pochodu bydlela prostě.
Mladý generál se tedy pohyboval velmi rychle, přesvědčil svojí taktikou protivníky a na důležitých místech udeřil plnou silou. Přestože měli Rakušané početní převahu, Napoleon je opakovaně porážel, až je donutil k uzavření míru.
Italské tažení bylo první praktickou ukázkou Napoleonovy vojenské geniality, jeho politických schopností a citu pro propagandu - ale taky ukázkou jeho krutosti, bezohlednosti a cynizmu. "Osvobozená" území 
Itálie se stala republikami, ale ve skutečnosti s nimi Francie zacházela jako se svými satelity.
Známé italské obrazy byly ukradeny a v bednách odesílány do Paříže. Napoleon bez zaváhání svrhnul 
starobylou benátskou republiku a vydal ji Rakušanům jako součást konečného mírového urovnání.
Napoleon se vrátil do Francie jako známý hrdina. Nicméně direktorium ( tehdejší francouzská vláda ) v něm vidělo potenciální hrozbu a toužilo se ho zbavit. Díky tomu získal Napoleon snadno povolení k výpravě do Egypta.
Toto tažení mělo pokračovat tažením do Indie, čímž by oslabil Velkou Británii, která byla francouzským 
odvěkým nepřítelem. Ale krátce poté, co Napoleon přistál v červenci 1798 v Egyptě, bylo jeho loďstvo 
poraženo britskými vojsky pod velením admirála Horatia Nelsona u Abúkíru v bitvě o Nil. Ačkoliv Francouzi získali vítězství nad Egypťany i Turky, propuknutí morové epidemie jim zabránilo v dalším postupu. Když se Napoleon dozvěděl, že Francií zmítá politická krize, nechal armádu v Egyptě a poněkud riskantně se vrátil přes Středozemní moře zpět. Přestože osudem pronásledovaná výprava žádného z očekávaných cílů nedosáhla, Napoleonova pověst tím nijak neutrpěla,
naopak mu východní dobrodružství ještě přidalo na slávě.

Korunovace Napolenova                  

Napoleon získává moc
Po svém návratu do Francie Napoleon zjistil, že direktorium už není oblíbené a že se ocitá ve vážných problémech. Rychle využil své výhody a 9. Listopadu 1799 přebral moc. Byla sepsána nová ústava a 
plebiscitem ( lidovým referendem ) byla odsouhlasena. Tak začal nový politický systém - konzulát - ve kterém vládě předsedali tři konzulové. Ve skutečnosti to však byl první konzul, sám Napoleon, zvláště poté, co upevnil francouzské pozice v Itálii vítězstvím u Marenga v roce 1800.
Další francouzské úspěchy přiměli Rakušany uznat francouzské obsazení levého břehu Rýna a satelitních 
republik v Nizozemsku, Švýcarsku a Itálii.

Přechod Alp                              

Napoleonská Francie
Nyní se vlastně stal Napoleon diktátorem Francie a výrazně přeměnil důležité státní instituce. Mnohé z jeho změn přetrvali až do 20. Století.
Vytvořil například centrální vládu, účinnou státní správu, založil Národní banku za účelem zastavení inflace, zavedl reformu daňového systému, v občanském zákoníku kodifikoval občanská práva a zavedl nový systém vzdělávání. Všechno to bylo velice imponující, ale více tady platila autorita než svoboda, což znamenalo ústup od zásad revoluce. Například ženy byly opět nevolnicemi svých manželů či otců.
Dalším návratem k tradičním hodnotám byl tak zvaný konkordát (dohoda) z roku 1801 mezi Francií a katolickou církví, který tak zakončil dlouhodobý spor. Francie byla prohlášena za katolickou zemi, ale příznačně pro Napoleona si také zajistila, že církev byla existenčně závislá na státu, a tudíž pod jeho kontrolou.
Tato další opatření způsobila, že měl Napoleon ve Francii řadu odpůrců, kteří ho kritizovali za to, že zradil revoluci, zatímco on o sobě prohlašoval, že je jejím věrohodným nástupcem.
Pravda je taková, že upevnil některé revoluční výdobytky( např. právo na majetek, rovnost před zákonem, všem stejné příležitosti ), ale současně přestal spojovat revolucise zásadou svobody.
Stabilita, jakou nabízel Francii Napoleon, byla bezesporu tím, co Francie v roce 1800 chtěla, protože měla za sebou léta změn a nejistot. Ale Francouzi stejně jako jiné národy měli brzy zjistit, že vojenští diktátoři nemají příliš velký zájem, aby země byla stabilní.
V roce 1802 Napoleonova obliba ještě vzrostla, protože uzavřel amienský mír s Británií. Nicméně ani jedna z podepsaných stran nedůvěřovala té druhé a v následujících letech opět propuklo nepřátelství. 
Důsledkem bylo, že Napoleon začal připravovat překročení La Manche a invazi do Británie. Mezitím se v 
roce 1804 sám korunoval císařem Francie a vytvořil novou dědičnou aristokracii, kterou vybíral zejména mezi svými maršály a ministry. Nový plebiscit ( lidové referendum ), který byl naprosto úspěšný, udržel iluzi, že ve Francii je stále ještě jakási všeobecná svoboda - na rozdíl od zbytku Evropy, kde Napoleon brzy dosadil členy své rodiny na trůny uvolněné vyhnanými dynastiemi nebo na trůny nově vytvořených států.
 

Potlačování koalice
V roce 1805 musel Napoleon odložit své plány na invazi do Británie, protože čelil spojenectví na kontinentě, a sice koalici Rakouska, Ruska a Švédska. V jednom ze svých nejskvělejších vojenských tažení přetaktizoval rakouského generála Macka u Ulmu, donutil ho ke kapitulaci a ten se ani nepokusil bránit se.
Potom si Napoleon připsal slavnou drtivou porážku spojené rakousko-ruské armády u Slavkova (Austerlitz).

Rusové se rychle stáhli, zatímco Rakušané uzavřeli mír. Jedinou událostí, která snížila Napoleonův triumf, bylo Nelsonovo vítězství nad francouzskými a švédskými flotilami u Trafalgaru. Tímto vítězstvím získala Británie nadvládu nad mořem, což Francii na nejbližší období znemožnilo přejít na La Manche a na Británii zaútočit.
Napoleon svým vítězstvím u Slavkova získal vládu nad Itálií, což mu umožnilo překreslit mapu Německa, 
odměnit své spojence a spojit je do Rýnského spolku, jehož protektorem se stala Francie. Starobylý titul císař svaté říše římské, který po staletí nosili rakouští Habsburkové, byl najednou zcela bezvýznamný. Současný jeho nositel František se ho vzdal a od té doby byl nazýván pouze rakouským císařem.
 

Kontinentální napoleonský systém
Napoleonova hvězda neustále stoupala. Když Prusko konečně, i když poněkud pozdě, pozvedlo zbraně, jeho vojáci, kdysi tak slavní, byli potupně poraženi v bitvě u Jeny a Auerstardu v roce 1806. Mírové podmínky byly kruté. Bylo mezi nimi obnovení polského státu, velkovévodství varšavského, čímž přišlo Prusko o svoji část, kterou získalo při rozpadu Polska v devadesátých letech osmnáctého století.

Bitva u Jeny                                 

Z pruského hlavního města Berlína vyhlásil Napoleon první dekrety, které se staly jeho tzv. Kontinentálním systémem. Zasáhly Británii jediným možným prostředkem - zákazem dovozu britského zboží kamkoliv na území francouzského císařství. Napoleon věřil, že znemožnění obchodu srazí Británii na kolena. Pořád však zůstával jeden nepřítel, se kterým se musel vypořádat. Rusové totiž byli stále ještě ve hře.Krvavý a krutý střet v Jílové ukázal, že Napoleon není nepřemožitelný, jenže ruská armáda byla pro změnu jasně poražena ve Friedlandu v roce 1807. A když se Napoleon a car Alexandr setkali u Tylže, ruský vladař nejenže přistoupil na mír, ale udělal nečekaný obrat a stal se francouzským spojencem.

Bitva u Friedlandu                               

Koncem roku 1807 okupovala francouzská vojska Portugalsko, které se vysmívalo kontinentálnímu systému. Napoleon v následném roce obelstil a vzápětí přemluvil španělského krále a jeho dědice, aby se vzdali svých práv, takže králem se stal císařův starší bratr Josef Bonaparte.
Mnozí Španělé však odmítli tuto cizí dynastii přijmout a respektovat a široký odpor se přeměnil v krutou 
guerillovou (partizánskou) válku, která později díky britské výpravě vedené sirem Arthurem Wellesleym ( 
pozdějším vévodou z Wellingtonu ) stávala stále úspěšnější. Časem byly francouzké zdroje a morálka 
vážně poškozeny "španělským vředem".
 

Příznaky nespokojenosti
Navenek byl císař Napoleon na vrcholu své moci a slávy a Rakousko utrpělo zase jednou zdrcující porážku ( v bitvě u Wagramu v roce 1809 ). Konečně se zdálo, že se smíří s tím, že se nevyhnutelně stane spojencem Francie.
Napoleon, aby toto spojenectví zpečetil, se rozvedl s Josefínou a oženil se s rakouskou princeznou. Ta mu taky dala dědice, kterého tak nezbytně potřeboval. Nicméně tou dobou už se v Evropě objevovali příznaky 
nespokojenosti. Napoleonova vláda sice přinesla některé výhody tím, že znovu zavedla feudální výsady, ale to bylo víc než dost převáženo francouzským dominantním postavením a hospodářskými ztrátami způsobenými kontinentálním systémem.
Blokáda byla sice účinnou zbraní, které poškodila britský průmysl, ale rovněž přinesla těžkosti Napoleonovým poddaným. Rozšířilo se pašování, které vyvolávalo stále přísnější policejní opatření. Napoleonské císařství se začalo zdát - dokonce i mnohým věrným Francouzům - více tíživé než slavné.
 

Obrat
Tato nespokojenost by se však bývala nikdy neproměnila v úspěšný odpor, protože francouzská armáda udržovala svoje výsadní postavení a nadřazenost.
Obrat nastal, když mezi Napoleonem a carem Alexandrem došlo ke sporu.
V roce 1812 vtrhnul Napoleon s mnohonárodní armádou do Ruska s úmyslem srazit cara na kolena. Po krvavé a vleklé bitvě u Borodina přijali Rusové účinnou taktiku vedoucí k vítězství.
Místo aby bojovali, začali ustupovat, čímž lákali okupanty stále dál do mrazivého vnitrozemí. Dokonce i když už Napoleon vstoupil do Moskvy, car stále ještě odmítal bojovat. Nebezpečná izolace francouzů zesílila, když většina Moskvy lehla popelem a Napoleon neměl jinou možnost než ustoupit.
Velká armáda, sužovaná zimou, hladem a kozáky, se začala rozpadat a vojenské tažení se změnilo v katastrofu.
 

Kolaps císařství
Po tomto vojenském tažení se francouzské císařství zhroutilo neuvěřitelně rychle. Británie finančně podpořila novou protifrancouzskou koalici, kam patřilo ještě Rusko, Prusko, Rakousko a Švédsko. Ačkoliv Napoleon byl stále ještě více než jen nezapomenutelný voják, všechno se proti němu spiklo.

Po bitvě u Lipska v říjnu 1813 byla Francie definitivně ztracena. V Holandsku začalo povstání, Britové dokončili osvobození Španělska a začátkem roku 1814 spojené armády napadly Francii. V dubnu byla už obsazena Paříž a Napoleon byl donucen k abdikaci. Zůstal sice císařem - ale pouze na maličkém ostrůvku Elba ve Středozemním moři.
 

Waterloo
Tohle by býval mohl být konec Napoleonovy kariéry, ale má to ještě pozoruhodný dovětek. Když Napoleon odstoupil, vrátil se na trůn král z rodu Bourbonů, jenže si nezískal oblibu a vztahy mezi dřívějšími vítěznými spojenci se zhoršili.

Waterloo - útok