|
vévoda z Wellingtonu
(1769 - 1852)
Narodil se v Dublinu jako třetí syn anglo - irského statkáře hraběte z Morningtonu. První roky života prožil v Dublinu. V sedmi letech odešel do Londýna a poté začal navštěvovat prestižní školu v Etonu. Po otcově smrti však pro nedostatek financí školu opustil. V patnácti letech byl poslán do jezdecké školy v Angers na Loiře. Zde poznal dobře situaci Francie v době před Revolucí.
V sedmnácti letech narukoval v hodnosti praporčíka k 73. pěšímu pluku. Po čtyřech letech uniformu odložil a zasedl v irském parlamentu jako poslanec. Dlouho u toho nevydržel. Pouhé tři roky. V roce 1791 byl kapitán u 58. pěšího, v roce 1793 major a velitel 33. pěšího pluku. První boje zažil na uzemí dnešní Belgie a Holandska proti revoluční Francii. Pod velením vévody z Yorku zde ochutnával hořkost porážek.
V roce 1796 se stal plukovníkem a následující rok připlouvá do indické Kalkaty. Díky ochraně svého staršího bratra Richarda, pozdějšího markýze Wellesley (v té době guvernéra Indie) byl jeho postup v armádě rychlý. V roce 1802 už je generálmajorem. Jeho největším úspěchem v Indii bylo vítězství jeho 10.000 vojáků nad 0.000 Mahrattaů (indický válečný kmen, který odmítal britskou nadvládu). Kromě jiného se zde dobře zvládl problematiku přesunů.
Po návratu do Anglie v roce 1805 převzal brigádu v severním Německu. V 1808 povýšen na generálporučíka a 1. srpna se vyloďuje s 10.000 muži v Portugalsku jako součást invaze na Pyrenejský poloostrov. V roce 1809 se s celým sborem (jemuž velí) vyloďuje v Lisabonu a vytlačuje francouze z Oporta. Stává se velitelem spojeneckých vojsk v Portugalsku. Po několika dílčích úspěších (např. bitva u Busaca) se stahuje do opevněného postavení u Torres Vedras (1810). V roce 1811 vítězí u Fuentes de Onoro a stává se generálem. O rok později dosahuje odvážným útokem na odkrytý bok francouzů skvělého vítězství u Salamanky (22.7.). V dalším roce vítězí u Vitorie a stává se polním maršálem. Francouzská vojenská síla je vyčerpána a vytlačena za Pyreneje.
7.10.1813 vstupuje Wellington na území Francie a bojích u Nivelle a Nive poráží oslabenou francouzskou armádu.
Následujícího roku 1814 je jmenován vévodou z Wellingtonu.
Po pádu prvního císařství se stává k nelibosti francouzů mimořádným velvyslancem v Paříži. Stal se také účastníkem Vídeňského kongresu. 18.6.1815 vítězí spolu s Blücherem nad Napoleonem v bitvě u Waterloo.
V roce 1818 se vrací do Anglie a stává se nejprve vrchním velitelem vojenské zásobovací správy a v roce 1827 dokonce vrchním velitelem celé armády.
V roce 1828 se stává ministerským předsedou, ale příliš se mu nedaří. V letech 1831-2 je ministrem zahraničních věcí a v letech 1841-46 členem vlády.
V roce 1852 (14. září) zemřel na zámku Walmer v Kentu ve věku 83 let.
Vévoda z Wellingtonu měřil 180 cm, měl dobrou postavu, jasné modré oči, zahnutý nos a špičatou bradu. Nebyl velký vojevůdce, nedělal odvážné manévry. Dovedně využíval terén, byl velmi opatrný, houževnatý a dokázal využít chyb protivníka. Měl i dost štěstí, neboť jeho protivníci dělali obrovské chyby. Šířil kolem sebe sebevědomí a autoritu. Měl laskavé srdce a nepolevující energii. Vyžadoval vždy absolutní poslušnost.
|
